Listopad 2012

Existují upíři?

28. listopadu 2012 v 22:03 | Antje |  Paranormální jevy
Víra v upíry byla (a je) hojně rozšířena v mnoha částech světa, žádná jiná oblast na světě však nevydala tak rozsáhlou sbírku vampyrického vědění jako Evropa. Legendy o nemrtvých putovaly svobodně všemi možnými evropskými zeměmi, čímž dnes působí nesnáze, pokud jde o přesné určení původu vampýrské legendy.
Například v Řecku dodnes existují lidé, kteří věří na upíry. Konkrétně tento jejich tvor je znám jako "vrykolakas". Člověk se mohl stát vrykolakem skrze násilnou smrt či nedbale vykonaný pohřeb. V Řecku ovšem (jakož i u jiných ortodoxních národů) existovala také všeobecně rozšířená víra, že osoba vyhoštěná z církve nedojde po smrti klidu. Je tudíž zřejmé, že každý, nad kým vyslovil kněz tuto klatbu, stával se rovněž upírem. Zdá se, že vrykolakovi bylo předurčeno, aby napadal ty lidi, které znal ještě zaživa. Tento upír totiž často přicházel k domovům svých přátel a příbuzných, aby zvenčí volal jejich jména. Ke zničení vrykolaka bylo nutno použít tradičních metod, tedy prohnání dřevěného kůlu skrze tvora a odseknutí jeho hlavy. Po těchto úkonech někdy následovalo spálení těla. Příležitostně se také stávalo, že vědělo-li se o nemrtvém, že jde o původně exkomunikovaného, byla tato klatba knězem z vrykolaka sňata, čímž mu byl dán mír.
S Řeckem sousedící země jsou taktéž bohaté na vampyrický folklór. Bulhaři mají víru, která se velmi podobá tomu, čemu věří Řekové. Také zde povstávají upíři skrze násilnou smrt či neschopnost duše zemřelého nalézt klid. Příčinou zde mohl být i nedbale vykonaný pohřební rituál. Jakmile se zrodí "vapir" či "ubour" (záleží na oblasti) bude postrachem místních obyvatel tak dlouho dokud jej nezlikviduje "vampirdzhija" - bulharský lovec upírů. Někteří bývali odstraňováni pomocí dřevěného kůlu, jiní pak mohli být donuceni vstoupit do láhve s ikonou či svatým obrázkem.
V Rumunsku jsou upíři nazýváni "strigoi" či "strigoica" (mužský a ženský rod). Často jsou pokládáni za živé čarodějnice, které mohou opustit své tělo, kdykoli chtějí na někoho zaútočit. Tito živí upíři jsou nazýváni "strigoi vii". Naproti tomu nesmrtelní krev vysávající upíři jsou v této oblasti nazýváni "strigoi morti". Tito tvorové jsou tradičními upíry nejen proto, že v noci opouštějí své hroby a přiživují se na krvi živých, nýbrž také pro způsoby, jakými byli likvidováni. Rumuni věřili, že "strigoi morti" je možné česnekem udržet v bezpečné vzdálenosti, větévka divoké růže mu zabraňovala v opouštění hrobu a svaté symboly jej dokázaly zapudit. Samozřejmě, že preferovanými metodami bylo probodnutí kůlem a stětí. Z Rumunska také pochází víra v "nosferatu". Toto jméno bývá spojováno s krev vysávajícím upírem, jemuž je přisuzována schopnost mít sexuální styky s živými. Osoba je odsouzena stát se "nosferatu", pokud je nevlastním dítětem rodičů, kteří se narodili jako levobočci. K zlikvidování "nosferatu" jsou rovněž používány obvyklé evropské metody.
V Polsku a Rusku se setkáváme s folklórem, jehož součástí je i "upior" či "upyr". Oba tito tvorové disponují neobvyklým rysem, totiž že se potulují a útočí v době od poledne do půlnoci, což znamená, že přinejmenším polovina jejich aktivity spadá do denních hodin. Jejich neuhasitelná žízeň po krvi je však řadí mezi tradiční upíry. Oba tvorové bývají zneškodňováni tradičnímu evropskými způsoby, v Rusku však kromě toho bývala na "upyra", nalezeného ve své rakvi, vylévána svěcená voda.
Německý "nachtzehrer" se chová prakticky stejně jako "vrykolakas". Kromě toho však o něm bylo známo, že se přiživuje nejen na krvi živých, nýbrž i na tělech mrtvých.
Ve Velké Británii a Francii nenacházíme žádný významnější původní vampyrický folklór.
Ještě několik evropských zemí, o kterých nebyla zmínka, disponuje jistým druhem vampyrického folklóru, jsou si však v mnohém podobné s výše zmíněnými případy. Např. v Itálii existuje velice stará víra v živého upíra, který je nazýván "strega" a který se chová velmi podobně jako rumunský "strigoi vii".
Nyní si představme některé okultní či vědecké pohledy na problém vampyrismu. Tato vysvětlení je však možno aplikovat pouze na některé z případů a zdaleka neobjasňují existenci vampyrismu jako celku.

Vampýrský cyklus

28. listopadu 2012 v 22:02 | Antje |  Paranormální jevy
Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ?
Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy.
Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.
Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:
  • Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
  • Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
  • Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.

Obrázky upírů

28. listopadu 2012 v 22:01 | Antje |  Paranormální jevy
rvence 2008 v 3:02 | Antje | ♦Vampyrismus

Největší nalezný upírský hřbitov

28. listopadu 2012 v 22:00 | Antje |  Paranormální jevy
4. července 2008 v 2:47 | Antje | ♦Vampyrismus
Dosud největší objevené upírské pohřebiště na světě leželo přímo v srdci Evropy. V Čelákovicích u Prahy.
Roku 1966 objevil pohřebiště na své zahradě při výkopu pro vodovod pan František Zmek. Svůj nález nahlásil na policii a přivolaný lékař zjistil, že se jedná o kosti velmi staré. Vše bylo nahlášeno archeologickému ústavu, který zde nařídil a provedl rozsáhlý výzkum. Na poměrně malém rozměru zahrady se postupně odkrylo jedenáct hrobů se čtrnácti těly. Stáří pohřebiště bylo určeno do období 10-11.století! Tak zní stručná úřední charakteristika. Za ní se ovšem skrývá druhá část příběhu, která byla označena razítkem tajné-nevhodné ke zveřejnění.
Co se našlo?
Všichni mrtví zemřeli násilnou nepřirozenou smrtí. Téměř polovina zemřela v mladém dospělém věku dvaceti až čtyřiceti let. Příčinou smrti tedy nebyl vysoký věk nebo stáří. Spolehlivě byly vyloučeny i nemoci či morové epidemie. V době smrti byli všichni pohřbeni v plné zdravé životní síle. Robutnost koster ukazuje nadprůměrnou a silnou tělesnou stavbu. Rovněž výška mrtvých byla neobvyklá a to nejen na tehdejší dobu. V horních dásních některých jedinců byly nalezeny deváté špičaté zuby. Celkový výraz obličeje nesl nezvykle ostré rysy s mohutným obočím a hlubokým pohledem.
U všech nalezených jedinců byly prokazatelně provedeny protiupírské zásahy. V hrobech se nalezly nejen pozůstatky dřevěných kůlů v srdci, ale i zvláštnosti v uložení jednotlivých těl. Polohy koster nesly jasné stopy násilí na mrtvých a prokazatelnou manipulaci s těly i po několika měsících po pohřbení. Hroby se znovu otvíraly a na mrtvých se prováděly další rituální protiupírské zákroky. Někteří byli uloženi tváří k zemi a ruce měli spoutané za zády. Hlavy mrtvých byly násilím odděleny a podle průzkumu krčních obratlů musely být odděleny posmrtně-ukroucením.

Pohádka o lásce

28. listopadu 2012 v 21:10 | Antje |  Příběhy
Bylo, nebylo...
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
dobrá nálada, smutek, vědění... a kromě ostatních různých pocitů i láska.


Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova.
Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.


Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se:
"Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."


Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:
"Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já Tě, lásko, nemůžu vzít..." Odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla by si poškodit mou loď!"


Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem:
"Smutku, prosím, vezmi mě s sebou"
"Ach lásko, "řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."


Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.


Najednou řekl nějaký hlas:
"Pojď lásko, já Tě vezmu."
Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel.


Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění:
"Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas," odpovědělo vědění.


"Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?"
Vědění odpovědělo:
"Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."

Hrob

28. listopadu 2012 v 21:09 | Antje |  Příběhy
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Američanka si vzala sama sebe za muže

27. listopadu 2012 v 22:45 | Antje |  Sranda a zajímavosti
Dvacetiletá studentka Kelly Hildebrandt z Miami se nudila a tak šla na Facebook, aby si našla někoho na chat. A okamžitě ji upoutal 24-letý Kelly Hildebrandtz Texasu, který pracuje jako finanční poradce. Napsala mu email, jak je super, že mají stejná jména. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat a brzy následovala první schůzka. Protože mají společného více než svá jména, po půl roce Kelly dostala od Kellyho zásnubní diamantový prsten a teď někdy by měli mít svatbu...


Pavouk záchranář

27. listopadu 2012 v 22:44 | Antje |  Sranda a zajímavosti
Když se tanečník a boxer David Blancarte z amerického města Manteca probral na nemocničním lůžku, pochopil, že se svou motorkou v noci havaroval. Jenže pak mu lékaři sdělili, že ochrnul a následujích 21 let strávil na invalidním vozíku. Pak ale po jedné projížďce zjistil, že má na kalhotách nebezpečného pavouka Recluse a na noze jeho kousnutí. Už po příjezdu do nemocnice zjistil, že ho začínají brnět nohy. Po podání protilátek na pavoučí jed a po pětidenní rekonvalescenci David začal normálně chodit. Podle lékařů jed asi způsobil aktivaci nervové soustavy v jeho nohách.

Jak na vandaly podle japonců

27. listopadu 2012 v 22:44 | Antje |  Sranda a zajímavosti
Nápad, jak vyhnat v nočních hodinách z parků vandaly, dostali úředníci v Tokyu. Mladiství se totiž v parcích schází za společnou zábavou a vždy v tuto dobu dochází k ničení laviček, informačních tabulí a malých stánků. Protože škody už překročily částku 7 000 dolarů, radnice si nechala vyrobit zařízení Mosquito. V noci bude vysílat nepříjemný vysoký zvuk, který ovšem mohou slyšet pouze mladí lidé s nepoškozeným sluchem.

Uměle vytvořené ostrovy

27. listopadu 2012 v 22:42 | Antje |  Sranda a zajímavosti
V Dubaji uměle vytvořili ostrovy ve tvaru palmy-vlastně to nejsou ostrovy, jsou tam mosty které vedou k pevnině takže jsou to poloostrovy.
Proč si s tím někdo dělal tu práci?!
Odpověď je jednoduchá-kvůli turistům!
Lidé jezdí k moři, a když vytvořili ty ostrovy, tak vlastně prodloužili pobřeží a může tam být daleko víc turistů.
Pravda, je tam přeplněno ale je tam krásně.
Palmový ostrov
Palmový ostrov 2
palmový ostrov 3
palmovy ostrov dubai x
s
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov
palm ostrov

Titanic original vs. film

27. listopadu 2012 v 22:41 | Antje |  Sranda a zajímavosti

Titanic film vs. originál

22. září 2010 v 1:05 | Antje | ♦Zajímavé!!!!!
Zde můžete vidět originální turecké lázně na Titanicu a volání o pomoc v 11,05 hod 14. dubna 1912
Vybavené pokoje první třídy...


Rok 2012

27. listopadu 2012 v 22:36 | Antje |  Paranormální jevy
V průběhu dějin lidstva se objevilo nesčetně prorockých zpráv o konci světa. V každém takovém případě se lidé upnuli k nějakému datu a očekávali nejhrůznější pohromy, které měly zpustošit Zemi. Nejinak tomu bylo i v případě posledního většího proroctví směrovaného k 11. srpnu 1999. Mnoho lidí tehdy očekávalo na podkladě Nostradamova slavného prorockého čtyřverší X/72 konec světa. Proroctví, které hlásalo, že toho roku přijde velký Král Strachu, bylo spojováno se zatměním slunce, které nastalo právě 11. srpna. Modré planetě i jejím obyvatelům se toho dne nic nestalo. Nepřišel ani konec světa spojený s příchodem roku 2000. Lidé přesto i nadále zánik očekávají.

Tentokrát se jejich pozornost obrátila k mayskému kalendáři a zejména k datu 21. prosince 2012. To je den, kdy končí třináctý baktunský cyklus mayského kalendáře, tedy období, které začalo v roce 1618. Mayští indiáni předpověděli, že uvedené období bude charakteristické zejména touhou vlastnit materiální statky, lidé se vzdálí přírodě, odcizí se duchovní podstatě, budou se zajímat především o vlastní ego a toužit po nadvládě. Třináctý baktunský cyklus je v kalendáři Mayů poslední. Co se stane po jeho skončení, je jen otázkou spekulací.

Někteří jsou toho názoru, že v roce 2012 může dojít ke zkáze vlivem srážky s planetou Nibiru (v některých případech je také zmiňována jako Madruk). Ta prý obíhá v protisměru kolem Slunce po velmi protáhlé elipse. Do blízkosti Země se vrací zhruba po 5500 letech a svým průletem způsobuje globální katastrofy. Její návrat je očekáván právě v roce 2012. V tomto směru existují spekulace, že vláda Spojených států amerických zná její přesnou dráhu, ale nechce tuto informaci z obavy před možnou panikou zveřejnit. Je zajímavé, že katastrofa způsobená vesmírným tělesem se objevuje i v předpovědi českého psychotronika Stanislava Brázdy. Ten tvrdí, že k jistému problému v souvislosti s vesmírným tělesem dojde v roce 2012, kdy by se s ním mohla Země srazit, a to v oblasti Číny na hranici s Mongolskem.

Zastánci mimozemských civilizací zas prohlašují, že v roce 2012 přistane na Zemi mimozemská posádka. Propagátorem této domněnky je zejména britský zpěvák Robbie Williams, podle kterého jsou mimozemšťané už na cestě a nejpozději do sedmi let na naší planetě přistanou. Stejného názoru je i sedmdesátiletý švýcarský fantasta Erich von Däniken. Pro německý týdeník Stern uvedl, že mimozemšťané přistanou právě v tajemném roce 2012. Podle jiných dostupných teorií by zmíněnými jinoplanetníky mohli být Annunakové. Ti podle sumerských písemných památek obývají planetu Nibiru, která je, jak jsme již uvedli, na cestě k nám.
Vědci se spíše kloní k možnosti zániku vlivem globální katastrofy. Na internetovém serveru YouTube je k vidění počítačová simulace případné srážky s meteoritem o průměru 230 kilometrů. Po jeho dopadu vznikne kráter, jehož průměr je odhadován na čtyři tisíce kilometrů s hlubokou sedm tisíc metrů. V obří díře se bude kupit žhavá láva, která se neuvěřitelnou rychlostí začne rozlévat do okolí. Vlivem této události dojde ke zvýšení teploty vzduchu na 40 °C, zvedne se vítr doprovázený ohnivými záblesky a bude dosahovat rychlosti tři sta metrů za sekundu. Voda v oceánech se vypaří, roztaje veškerý sníh a zanikne život. Podle odborníků stačí k naplnění takového scénáře i srážka s desetkrát menším kosmickým tělesem.

Podobný námět si vzali na mušku i tvůrci katastrofického filmu Den po zítřku. Dne 18. října 2012 dopadá na Zem meteorit, který způsobí nečekaně silné zemětřesení. Zvednou se mračna prachu a postupně zakryjí severní polokouli. Evropa je zasažena silnou vrstvou sněhu. Boj o přežití začíná. Zatím jen na filmovém plátně. S ohledem na globální oteplování, pohyb severního a jižního pólu či neustálé znečišťování atmosféry se může katastrofický scénář filmového snímku stát realitou.

Rok 2012 je z pohledu proroků, psychotroniků a ufologů magický. Zda na jeho sklonku dojde k ničivé katastrofě nebo se i v tomto případě jedná jen o "planý poplach", stejně jako v roce 1999, nevíme. Nicméně se zvyšujícím se znečišťováním a nezodpovědným přístupem k modrému domovu se zvyšuje i riziko pravděpodobnosti, že k takové zkáze jednoho dne skutečně dojde.

Duchové - obrázky

27. listopadu 2012 v 22:35 | Antje |  Paranormální jevy

http://www.bibleprobe.com/ghost10.jpg
http://www.scaryforkids.com/pics/real-ghost.jpg

http://scienceofghosts.files.wordpress.com/2009/03/ghost.jpg

http://www.crowleyhallghosts.com/ghost-photos/ghost-pic.jpg






BERMUDSKÝ TROJÚHELNÍK

27. listopadu 2012 v 22:33 | Antje |  Paranormální jevy
Od doby, kdy před tisíci lety první mořeplavci napjali plachty svých člunů, se rozsáhlé a nevyzpytatelné plochy oceánů staly zdrojem četných mýtů a záhad, místy zabydlenými podivnými obludami s nevysvětlitelnou mocí. Známé jsou historky o mořských pannách nebo o Krakenovi, sedmdesátimetrové obludě, která ničila lodě a zabíjela námořníky. Novějšího data je špatná pověst tzv. bermudského trojúhelníku. Bermudský trojúhelník, kdo by neznal legendu všech záhadologů, kterou lze najít v oblasti mezi Portorikem, Miami a Bermudským souostrovím. Záhadně zde mizí lodi, letadla jejich posádky. Alespoň to tvrdí milovníci záhad. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že právě tady je jakési loviště, kde vesmířané získávají "vzorky lidské civilizace". Anebo je snad všechno kolem slavné záhady jen docela obyčejný humbuk?
PROČ BERMUDSKÝ A PROČ ZROVNA TROJÚHELNÍK?

Proč se mluví a píše zrovna o bermudském a zrovna o trojúhelníku? Nejprve bych chtěla podotknout, že ústav zeměpisných jmen Spojených států amerických neuznává Bermudský trojúhelník jako oficiální jméno, a tak neudržuje žádnou kartotéku této oblasti pod tímto jménem. Bermudský je pomyslná oblast umístěná jihovýchodně od Atlantického pobřeží Spojených států. Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Avšak hlavní mapa této oblasti je dostupná v U.S. Naval Oceanographic Office ve Washingtonu D.C. 20390, kde témeř kdokoliv z nás může zajít a prostudovat tuto podrobnou mapu. V úředním oběžníku VII. United States Coast Guard No. 5720 se uvádí: "Bermudský, neboli ďábelský trojúhelník je pomyslná oblast při jihovýchodním atlantském pobřeží USA známá vysokým počtem neobjasněných zmizení lodí, malých člunů a letadel.
Vrcholy trojúhelníku se nacházejí přibližně na Bermudách, v Miami (Florida) a San Juanu (Portoriko)." Proč se tedy mluví a píše zrovna o bermudském a zrovna o trojúhelníku? Všechno to záleží na lidech, na spisovatelích , na novinářích. Historie vzniku názvů jsou někdy dosti nejasné. Oblast v západním Atlantiku nazývaná též bermudský trojúhelník nemá zdaleka jenom tento jediný název. Říká se jí také:
-ďáblovo nebo ďábelské moře
-hřbitov Atlantiku
-moře vúdú (podle názvu čarodějnictví v karibském moři)
-moře zatracenců (nebo též předpeklí zatracenců).

Ze všech těchto pojmenovaní se nakonec nejvíce používá bermudský trojúhelník. A proč tedy bermudský ? Snad proto, že ostrov Bermudy tvoří jeden vrchol trojúhelníku a snad také proto, že mnoho záhadných zmizení bylo právě kolem Bermud.
A proč zrovna trojúhelník ? Snad proto, že je to dost jednoduchý útvar vymezený pouhými třemi body.
Kruh nebo čtverec se vymezuje na mapě obtížně. Vrcholy bermudského trojúhelníku jsou Bermudy-Portoriko-Miami na Floridě. Toto vymezení se ovšem nesmí brát úplně přesně, protože každý badatel, spisovatel nebo propagátor určuje polohu bermudského trojúhelníku trochu jinak. Někteří k němu přidávají pruh moře u pobřeží spojených států, také část moře severně od Kuby a Haiti nebo část Mexického zálivu nebo dokonce celý a jiní zase severní kus Karibského moře. Jeho rozloha se přirovnává k rozloze Britských ostrovů. Kdybychom trvali na vymezení trojúhelníku již zmíněnými třemi body, pak bychom zjistili, že témeř polovina všech záhadných zmizení, které daly vzniknout mýtu bermudského trojúhelníku se do něj nevejde. Takže nakonec dojdeme k závěru, že bermudský trojúhelník vlastně není trojúhelník jako útvar, ale pouze název, který poprvé použil Američan E.V.W.Jones, který v roce 1950 napsal knihu s názvem Bermuda Triangle. Byla to pouze malá publikace, která upadla v zapomnění.
Po tomto Američanovi se věnovalo problematice bermudského trojúhelníku mnoho novinářů a spisovatelů. Nejznámější je ale Charles Berlitz se svoji knihou The Bermuda Triangle, která vyšla v roce 1974. Podle odhadu vyšlo této knihy během několika let v různých vydáních na celém světe 20 miliónu exemplářů. Čtenáři jsou senzace chtiví a bermudský trojúhelník a jeho záhady byl pro novináře a spisovatele vděčné téma. Někteří píší o záhadách a nadpřirozených jevech, těch je většina, někteří zase dokazují, že se v bermudském trojúhelníku zase nic záhadného a nadpřirozeného neděje, těch je ovšem menšina. A tak jak to vlastně je? Je bermudský trojúhelník záhada, skutečnost nebo pouze legenda?
HAVÁRIE NEBO ZÁHADNÁ ZMIZENÍ?

Jeden z badatelů v oblasti nevysvětlitelných jevů, Ivan T. Sanderson vyslovil přesvědčení, že bermudský trojúhelník je jednou z desítek oblastí známých jako temné víry.
Největší popularitu ovšem záhadě udělal již zmíněný americký autor Charles Berlitz knihou "Bermudský trojúhelník ", která vyšla roku 1974 a vyvolala senzaci. O 3 roky později vyšel druhý Berlitzův bestseller nazvaný "Beze stopy". Údaje uváděné v obou knihách byly pilně přepisovány dalšími autory a tak se dostaly do světa varovné zprávy, že u Bermud se skutečně děje mnoho záhadného. Bohužel převzaté zcela nekriticky. Lodě prý mizely v tajemné oblasti už v 19. století a patrně i dříve.
KOLUMBOVA ŠŤASTNÁ HVĚZDA
Úplně prvním člověkem, který písemně zaznamenal podivné jevy, se kterými se setkal v oblasti Bermud, nebyl nikdo menší než Kryštof Kolumbus. 15.září 1492, kdy se jeho flotila plavila Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský ohnivý pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři - tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. O několik dní později zjistil, že lodní kompas se chová velice podivně. Takže to byl ve skutečnosti už Kryštof Kolumbus kdo zde nejspíš zažil podivné věci, jako první Evropan v těchto vodách. Když se lodě slavného admirála plavily 11. října 1492 po dlouhých týdnech cesty na západ stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Mluví se o tom, že když psychicky vysílené posádky lodí slavné flotily admirála Kryštofa Kolumba začaly pochybovat, že někdy dorazí k pevnině, admirál však stále tvrdil, že země nemůže být daleko, zahlédl krátce po setmění námořník Rodrigo de Triana v dálce podivné světlo. Bylo však velmi podivné: stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět, …."jako špatná voskovice, která se rozsvěcuje a zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolů"… , objevovala se i podivná světla pod mořskou hladinou. Lodní deník o tom říká: ".. pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Bylo to jako vosková svíce, která se houpala nahoru a dolů, což by se však jen pramálo lidem bylo zdálo jako známka země. Nicméně admirál si byl jist, že je jí velmi blízko..."
Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Můžeme se jenom domnívat, že plamenný pás byl pravděpodobně pouhý meteorit. Problémy s kompasem zahrnovaly pouze odchylky v ukazování skutečného a magnetického severu. Podivná záře mohla pocházet z ostrovů poblíž Hispaňoly nebo z Hispaňoly samotné. Pravdou však je, že za pár hodin došlo k objevu Ameriky. Zbývá dodat, že vše se odehrálo na severu karibské oblasti v "bermudském trojúhelníku". Záhadou zůstává, kdo mu to tehdy svítil na cestu, která otevřela novou kapitolu v dějinách lidstva.
O 477 let později, popisuje podobný jev v bermudském trojúhelníku i posádka kosmické lodi Apollo 12 "Vidíme záblesky živého ohně a jsou to dokonce poslední viditelná světla na naší planetě."
JAMES B.CHESTER
Pojďme tedy o krok nazpět a osvěžme si naší paměť alespoň několika záhadnými případy, které ve své době způsobily značný rozruch. Někdy 26.února 1855 byl nalezen v Sargasovém moři trojstěžník James B.Chester. V kajutách se našly převrácené židle, stoly, oděvy a osobní věci námořníků byly rozházeny po palubě, ale námořníci nikde, ani památky po živém člověku. Je možné, že by se všichni námořníci zbláznili a naskákali do moře? Byli snad někým uneseni? Dodnes se vedou spory o tom co zaútočilo na loď, že to "cosi" vyvolalo mezi osádkou paniku.
MARY CELESTE
Moře čas od času beze stopy pohltilo nějakou loď i s její posádkou. Jiným tajemným případem je nález opuštěné brigantiny Mary Celeste. Mez nejzajímavější zprávy z bermudského trojúhelníku paradoxně patří ty nejstarší, pocházející ještě z dob před vypuknutím mediální horečky, kdy autoři neměli tolik důvodů si vymýšlet. Sem patří především příběh brigantiny Mary Celeste, v němž se vedle poměrně známých fakt objevují i některé podivné, dosud málo zmiňované detaily. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu z newyorského přístavu a měl namířeno do Janova. O měsíc později - 4.prosince 1872 - ho nalezla britská briga Dei Gratia mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Když byla brigantina Mary Celeste na dohled, působila rozličnými dojmy. Na první pohled bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v perfektním stavu. Na palubě nikdo nebyl. Protože loď neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun.
Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená - ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehrály velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtovinou a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, zela dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby a trup lodi byl prakticky nepoškozený - s jedinou, avšak podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě se v měděné obšívce pod čarou ponoru táhly dlouhé hluboké rýhy způsobené něčím velmi ostrým. Komise, která věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku Dei Gratie z pirátského přepadení Mary Celeste, musela ji však pro nedostatek důkazů zprostit viny. Obvinění bylo o to absurdnější, že všechny peníze, šperky, listiny, osobní majetek, lodní kufry (na nešťastné lodi se plavila i kapitánova žena) a další cennosti zůstaly na palubě, chyběl jen sextant a záchranné čluny. Náklad-soudky s alkoholem-byl naprosto v pořádku, což vylučovalo tu možnost přepadení lodi piráty.
Zásoby jídla a vody byly dostatečné, chyběla tedy jen posádka, 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. V podpalubí se nacházela asi stopa vody. Vstupy do podpalubí byly odkryty, budka s kompasem roztříštěna, stropní okno v kapitánově kajutě bylo otevřeno. V kapitánově kajutě byl nalezen italský meč, na jehož ostří bylo něco, co bylo zprvu považováno za krev, avšak laboratorní rozbory tuto domněnku vyvrátily. Bylo jasné, že loď byla opuštěna ve spěchu. Lodní deník zůstal nedotčený; poslední zápis, starý devět dní nenaznačoval žádné hrozící potíže. Lodní deník končil datem 24. listopadu 1872 a hovořil o tom, že Mary Celeste pluje na souřadnicích 36o 57' severní šířky a 27o 20' západní délky. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu, tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem ostrova Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější však bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi - a nikdo další z posádky už navigaci neovládal.. Další zvláštností bylo, že loď se - už bez posádky a navzdory neklidnému moři a bouři - stále držela svého kursu, a to více než 500 mil (=800 km), tj. do chvíle, kdy byla objevena .
Proč kapitán loď opustil? Jak mohl on a ostatní z lodi beze stopy zmizet? Byly vysloveny teorie jako vzbouření posádky, strach z náhlého výbuchu nákladu, vzplanutí moru, únos, útěk posádky po zjištění náhlého požáru, ale nenašly se stopy po ohni. Další teorie se opírá o zjištění, že v lodních zásobách byl nalezen chléb nakažený námelem. Vědělo se, že právě námel vyskytující se v chlebu již dříve zapříčinil náhlá šílenství a dokonce smrt, které předcházelo nelogické chování. Konzumace kontaminovaného chleba s následnou otravou s projevy šílenství mohla způsobit, že celá posádka naskákala do moře - toto vysvětlení lze možná vztáhnou i na jiné případy opuštěných lodí, ale to jsou pouze domněnky.
Ještě více než po stu letech je Mary Celeste považována za oběť záhadné síly, která číhá na své oběti v bermudském trojúhelníku. Tolik fakta.
Okna zadní nástavby byla zatlučena prkny a zakryta plachtovinou, jako by se tam chtěla zmizelá posádka opevnit. V měděné obšívce pod čarou ponoru byly dlouhé a hluboké rýhy.. Tak o tom ve své knize píše Charles Berlitz. Nikoho však nenapadlo Berlitzovy údaje ověřit. Udělal to ovšem Lawrenc David Kusche z Arizonské národní knihovny ve spolupráci s Deborah Blouinovou.
Výpisy z archivů pojišťoven i amerického námořnictva v roce 1973 dokázaly, že Berlitz si v podstatě ve většině případů bohapustě vymýšlel. Kusche napsal dvě knihy. Neměly však takový čtenářský úspěch jako Berlitzovy bestsellery. Inu, lidé milují spíše romantiky tajemných záhad, než prostá a také zpravidla nezáživná fakta. Dobová kresba Mary Celeste. Na zádi je záchranný člun, ve skutečnosti však na lodi po jejím nalezení žádný nebyl.
STARÝ MUŽ A TROJÚHELNÍK SMRTI
Na palubách lodí a letadel mizejících v bermudském trojúhelníku většinou odcházeli z tohoto světa lidé, jejichž jména nikomu nic neříkala. Zvláštní výjimku v tomto ohledu představuje jeden z prvních popsaných případů a obrovskou popularitu tajemnému "trojúhelníku" přineslo zmizeni lodi, na níž se plavil Joshua Slocum. Nám suchozemcům jeho jméno patrně mnoho neřekne, ale na přelomu 19. a 20. století šlo patrně o nejslavnějšího mořeplavce doby. Jde totiž o svého času velmi populární historickou osobnost, kterou dodnes znají přinejmenším mnozí námořní jachtaři a milovníci moře. Slocum byl totiž vůbec první člověk v historii, kterému se podařilo samotnému na malé plachetnici obeplout zeměkouli. Joshua Slocum se narodil roku 1844 a už v raném mládí odešel na moře. Začínal jako prostý námořník, vypracoval se na důstojníka a posléze i na kapitána.
Když v padesáti letech odešel do výslužby, koupil vyřazenou jedenáctimetrovou plachetnici Spray a v červenci roku 1895 vyrazil na mořskou pouť kolem celé zeměkoule zcela sám. Trvala mu celé tři roky, nicméně zvítězil. Spray se stala nejslavnější sportovní jachtou, Joshua Slocum nejslavnějším jachtařem. Unikátním výkonem se proslavil. O své cestě napsal knihu. Dnes bychom řekli bestseller a kniha, kterou o cestě napsal, šla (a dodnes jde) dobře na odbyt. Slocum byl po návratu z cesty kolem světa finančně zajištěn, dokonce se na stará kolena oženil a usadil na ostrově Martha's Vineyard. Spray však neopustil a na podzim roku 1909 ve věku pětašedesáti let se s ní zase vydal na delší plavbu do Jižní Ameriky.
Doplul však pouze do oblasti dnešního bermudského trojúhelníku, kde zmizel. Nenašel se ani vrak lodě, ani mrtvé tělo, ani vyplavené trosky jeho plachetnice, které by napověděly o osudu osamělého mořeplavce. Tehdy poprvé se moře v okolí Floridy dostalo do popředí zájmu senzacechtivé veřejnosti. Tehdy ještě nebyli v módě mimozemšťané a jiné dimenze, spekulovalo se spíše o pirátech, srážce nebo sebevraždě. Nic z toho se však nepodařilo dokázat.
Na této lodi v oblasti bermudského trojúhelníku zmizel i Joshua Slocum, první jachtař, který obeplul zeměkouli sám.
BRUCE GERNON
Někdy šlo o prokazatelnou katastrofu, která měla očité svědky, kteří přežili. Pravým opakem záhadného zmizení posádky Mary Celeste je záchrana dvou pilotů, kteří letěli nad bermudským trojúhelníkem. Dne 4. prosince 1970 vzlétl Bruce Gernon ml. spolu se svým otcem ve sportovním letadle z ostrova Andros na Bahamách a zamířil k Palm Beach na Floridě. Gernonovo letadlo bylo vzápětí obklopeno podivným mrakem tvaru doutníku. Nejednalo se o žádný obyčejný mrak. ,,Jeho stěny byly zářivě bílé s malými obláčky, které rotovaly ve směru hodinových ručiček uvnitř mraku," vyprávěl Gernon později. Na jeho konci zahlédl otvor, nabral rychlost a unikl. Místo na čerstvý vzduch se však dostalo letadlo do podivného zeleného oparu. Gernon zahlédl ostrov; podle uplynulého času usoudil, že jde o ostrůvky Bimini. Po několika minutách však bezpečně poznal Miami Beach na Floridě.
Po přistání si Gernon ověřil čas. Vzdálenost, kterou normálně přeletěl asi za 75 minut, překonal tentokrát za pouhých 45 minut a navíc spálil o 45 litrů benzínu méně než obvykle. V následujících letech Gernon hovořil o tom, že je jedním z těch šťastných, kterým se podařilo projít časovou smyčkou, přežít nástrahy bermudského trojúhelníku a podat o nich svědectví.

Ďábelské moře a bermudský trojúhelník

27. listopadu 2012 v 22:33 | Antje |  Paranormální jevy
Proslulý Bermudský trojúhelník není jediným místem na světě, kde se dějí podivné události. Podobným místem je také oblast Pacifiku nedaleko Japonska, přesněji, mezi Iwo Jimem a Marcus Islandem. Dostala výmluvný název - -- Ďábelské moře. Místní rybáři o tomto místě tvrdí, že je osídleno ďábly a zlými duchy, kteří nemilosrdně ničí jejich lodě.

Mizející lodě
Zmizelo jich tady skutečně hodně. Do černé listiny nezvěstných se například zapsala rybářská loď Eleventh Myoin Maru, která zmizela beze stopy 18. září 1952. Celou záležitostí se zabývala Japonská kancelář námořní bezpečnosti a vědci z Tokijské univerzity. Při důkladném zkoumání široké námořní oblasti a pravděpodobného místa nehody bylo zjištěno, že zde velice často dochází k výbuchům podmořských sopek, což by celou záležitost vysvětlovalo. Na dně oceánu byl objeven zcela nový vulkán, který dostal jméno Myoin-sho. O několik týdnů později byla domněnka potvrzena: ve vzorcích lávy, vyzvednutých ze dna oceánu, objevili vědci mikročástice pocházející ze zmizelého plavidla. Jestliže zbyly z rybářské lodi pouze částečky pozorovatelné pod mikroskopem, dá se předpokládat, že šlo o mimořádně silnou erupci.

Stanovisko k činnosti sopek pod mořskou hladinou v oblasti Bermud se zabývá R. L. Carsten. Ten také na toto téma napsal: ,,V místě vzniku sopky není mořské dno pravděpodobně silnější než 50 mil, je tedy ve vztahu k zemské kůře jenom tenkým povlakem. Jsou v něm hluboké trhliny a štěrbiny vzniklé nerovnoměrným ochlazováním a smršťováním. Podél těchto kritických čar se žhavá láva tlačí vzhůru, nakonec vybuchuje a vylévá se do moře. Podmořská sopečná činnost je však od pozemské odlišná. Na pevnině se roztavená hornina, plyny a další vulkanická hmota dostávají do ovzduší otevřeným kráterem. Na mořském dně si sopka musí poradit s obrovskou váhou vody, která na něm spočívá. Přes jejich obrovský tlak se však vulkanická činnost nezastavuje, sopka se postupně dere vzhůru tlumenými výbuchy spojenými s výronem lávy."
Můžeme si tedy představit, co se v takovém okamžiku děje na hladině moře. V závislosti na síle výbuchu vzniká vlnobití nejen v místě zrodu nové sopky či v místě už známého vulkánu, ale i širokém okolí. Nejznámější případ tohoto druhu byl zaznamenán v předminulém století. V roce 1860 explodoval malý ostrůvek vzniklý sopečnou činností -- Krakatau -- ležící mezi Jávou a Sumatrou. Výbuch tehdy vytvořil třicetimetrovou vlnu, která způsobila smrt desetitisíců lidí. Mohutnost vlny byla zaznamenána při pobřeží Indického oceánu a na Hoornova mysu, který obešla a pronikla do Atlantiku. Dokonce ji bylo možné zaregistrovat i v průlivu La Manche. Ozvěnu exploze slyšeli obyvatelé Filipín, Austrálie a na Madagaskaru, vzdáleném 3000 mil! Mrak sopečného prachu chrlený z útrob Krakatau se vznesl do stratosféry a téměř celý rok způsoboval na zeměkouli vskutku zajímavé západy Slunce. Poslední velký výbuch Krakatau v roce 1883 už nebyl tak mohutný. Přesto bylo do atmosféry vyvrženo 18 km krychlových skalního podkladu a na západní Jávě zahynulo 36 000 lidí. Tedy obrovská, ničivá síla!
Připouští se, že výbuch podmořské sopky Myoin-sho nepatřil k nejsilnějším. Byl však natolik mohutný, aby zničil loď, která se nacházela v její blízkosti.
V Ďábelském moři zmizela také japonská obchodní loď Fith-Kaiyo-Maru. Tento případ má však podivné pozadí. Na moři ani pod jeho hladinou nebyly totiž nalezeny žádné stopy katastrofy, přestože loď, jak se později potvrdilo, přepravovala ve svých prostorách 30 tun oleje, který by na hladině moře musel nezbytně zanechat mastné skvrny, pokud ovšem šlo o katastrofu.

Podobnost čistě náhodná?
Zvláště markantně se Ďábelské moře předvedlo v letech 1950--1954. V té době zmizelo v oblasti deset lodí a více než sto lidí. Vyprovokovalo to další akci japonské vlády, která vyslala vědeckou expedici na lodi Kaio Maru V. Tato výprava skončila naprostým fiaskem. Loď s celou posádkou i vědci beze stopy zmizela.
Oblast Ďábelského moře byla velice podrobně zkoumána pomocí amerických letadel. Bylo potvrzeno, že má v podstatě stejnou rozlohu jako oblast smrtícího Bermudského trojúhelníku. Společné mají ještě to, že v obou oblastech leží magnetický a geografický pól na 80. poledníku, který tvoří západní hranici ,,trojúhelníku", a po protnutí severního pólu procházejí jako 150. poledník Ďábelským mořem.
Americký vědec I. Sanderson tvrdí, že takových nebezpečných míst můžeme ve světových oceánech napočítat nejméně deset. Je zajímavé, tvrdí tento muž, že se vyskytují na stejné geografické šířce jako Bermudy. Na severu od rovníku, právě tak jako na jih od něho, a to ve stejných vzdálenostech.
Aleš Hruška, odborník na paralelní světy, se dokonce domnívá, že tato místa mohou přenášet lodě a letadla do jiného bodu v prostoru a čase. Je údajně možné, že rybářská loď Eleventh Myoin Maru vplula do tohoto bodu a byla ,,odmrštěna" do pravěkých dob, kdy se utvářel svět. Zde se stala rybářská bárka s posádkou obětí vulkanické činnosti naší Země. Podle A. Hrušky se takovýto skok v čase udál před několika lety na letišti v Miami. Dopravní letoun National Airlines -- Boeing 727, sledovaný obsluhou pozemní stanice na obrazovce radiolokátoru, náhle zmizel, aby se na ní objevil teprve po dalších deseti minutách. Když přistál, a to bez problémů, cestující byli vítáni, jako by vstali z mrtvých. Posádka zírala na techniky jako hypnotizovaná, co se vlastně děje. Jeden z techniků totiž křikl na pilota: ,,Člověče! Vždyť vy jste už deset minut byli na onom světě!"
Když si cestující porovnali čas na svých hodinkách s letištními, jejich hodinky byly zpožděny o deset minut.

Jak mizí lodě v oceánu?

27. listopadu 2012 v 22:32 | Antje |  Paranormální jevy
Který z těchto výjevů vám přijde jako nejpravdivější?
1. Vodní vír
2. Kraken
3. Mořský had
4. Bouře
5. Lidská neopatrnost
6. Přesun v časoprostoru
7. Únos UFO
8. Sirény atp.
9. Něco jiného:,)

Mapa všech mořských trojúhelníků

27. listopadu 2012 v 22:31 | Antje |  Paranormální jevy
Mapka všech deseti trojúhelníků.

Devil is here

27. listopadu 2012 v 22:30 | Antje |  Paranormální jevy
Hledá-li někdo důkaz toho, že je ďábel přítomen na Zemi, možná by ho zajímal případ 101leté Číňanky Žuej-fang Čangové, které se klubou z hlavy rohy. Tvrzení předního vatikánského exorcisty, že Satan číhá přímo ve Vatikánu, nadělalo ve středu večer v církvi velké pozdvižení. Číňanka o ničem takovém však neví, přesto je pro mnoho vtipálků poněkud hmatatelnějším ztělesněním rohatého individua.


Typy duchů

27. listopadu 2012 v 22:30 | Antje |  Paranormální jevy
Tím že uznáte princip převtělování - reinkarnace, logicky vyvstane neviditelný svět duchů. Pojmem ducha si vymezíme jako duši člověka, která není v těle z masa a kostí. S těmi to bytostmi můžou někteří lidé komunikovat, což se děje nezávisle v různých částech zeměkoule. Tato komunikace s těmito bytostmi právě mate mnoho lidí, kteří se domnívají, že od nich dostanou hlubokomyslné odpovědi. Mnohým nedochází, že každý duch má různé zkušenosti a vědomosti. To záleží kolik životů prožil a co se naučil. Nevědomí duch toho může vědět míň než vy! Na základě kontaktů s duchy, můžeme pro naši potřebu rozdělit duchy do tří základních skupin. Lze rozšířit až na 10skupin:
a) nedokonalé duchy
b) dobré duchy
c) dokonalé duchy
Dobrý duch: převaha ducha nad hmotou. Snaží konat dobro podle svých možností, podle dosažených kvalit. Již se oprostil od záporných vlastností (závist, výčitky, zloba i vášní). Z jejich řad pocházejí ochránci.

Dokonalý duch: zbavil se všech nectností, absolutně mravní a je šťastný s pokroku druhých, kterým pomáhá. Zná vše co duch poznat může, je často přímý posel boží. Lidé je pojmenovaly anděly.
Duchové nedostali za úkol od boha konat zlo, to konají na základě své osobní vůle. To je však brzdí ve vývinu a trpí za to. Nemůžou proto s vámi uzavírat dohody, pouze ze své zlomyslnosti Vás chtějí svést na cestu zla, abyste klesli na jejich úroveň. Dělají to nepřímo našeptáváním (formou myšlenky, obvykle ta další), nebo přímo, když s vámi vejdou do kontaktu (vašim vyvoláním). Na seanci, kde dochází k vyvolání ducha jen pro zábavu, nebo padají potměšilé otázky, nepřijde dokonalý duch.
Zvažujte, jestli jste připraveni na kontakt z bytostí, která může být jakákoliv. Ten, co vám bude tvrdit, že je v neustálém nebo i častém kontaktu s dokonalým duchem je . . . minimálně nafoukaný nebo si z něho nedokonalí duchové dělají "srandu".
Nedokonalý duch: převaha hmoty nad duchem. Je zlomyslný a jelikož sám trpí, tak se snaží k sobě strhnout další. Číhá všude a čeká na projevení slabosti druhých jejich stržení na svoji úroveň. Z nich lidé udělali démony, rarášky atd. .Jeho řeč je hrubá až vulgární.
Černý duch nebo také stín: Stojí mezi světem živých a mrtvých, aby se tyto dva světy příliš nepotkávaly. Někdy umí taky pěkně vyděsit, ale nebývají zlí. (příspěvek od dezzied)
Mulové: Nacházejí se hlavně v kultuře Romů. Mulové jsou zemřelí příbuzní.Kdysi měli Romové tradici, že házeli zbytky jídla na zem, aby si je právě mulové mohli očichat.