Posel smrti

28. listopadu 2012 v 23:07 | Antje |  Příběhy
"Byla temná noc. Seděl jsem ve svém obýváku a četl jsem si svou oblíbenou knihu. Najednou jsem slyšel kroky. Někdo byl v mém domě. Opravdu jsem netušil, jak se tam dostal. Položil jsem knihu na
stolek a šel se podívat, kdo to je. To, co jsem spatřil…..ne, už o tom nechci mluvit," zarazil jsem se.
Pan Warrington mi řekl, ať zkusím sebrat odvahu a řeknu mu to. Prý to potřebuje vědět. Říkal, že u mě doma byl možná Černý fantom. Mohl jsem prý být po smrti.
"Tak dobrá," pokračoval jsem. "Vypadalo to…..bylo to….. já nevím.
"Prosím, řekněte to," naléhal pan Warrington. "Vím, že je to děsivý zážitek, ale pokud mi to řeknete, možná bych vám mohl pomoci. Začněte znovu od začátku a pokuste se to dovyprávět až do konce."
Tak jsem se zase vrátil do té děsivé noci. "Byla temná noc a já si ve svém obývacím pokoji četl svou oblíbenou knihu. Náhle jsem uslyšel kroky. Někdo cizí byl v mém domě. Odložil jsem knihu a šel se podívat, kdo to je. V předsíni jsem spatřil přízrak v černém plášti. Na rukou měl dlouhé železné drápy. Když se na mě podíval, viděl jsem v jeho očích smrt. Svoji smrt! Viděl jsem se tam, jak umírám!!!!!" křičel jsem a úplně jsem se zpotil.
Pan Warrington mě uklidňoval. "Dýchejte zhluboka, Marku.
Uklidnil jsem se.
"Marku, teď to pro vás bude nejspíš šok, ale musím vám to říct," řekl pan Warrington. "Viděl jsi Černého fantoma, posla smrti.
Samou úzkostí se mi sevřelo hrdlo. "Takže…..to znamená, že zemřu?" Do očí se mi draly slzy, které jsem se snažil zadržet.
"Ne brzy. Možná za několik měsíců nebo několik let, to opravdu nevím." "Ale každý někdy musí zemřít. Mohu se vás zeptat, co přesně jste v těch jeho očích viděl?"
"Viděl jsem se tam umírat! UMÍRAT! LEŽEL JSEM NA ZEMI A VYPRCHÁVALA ZE MĚ DUŠE!"
"Uklidněte se, prosím."
Ztěžka jsem oddechoval. Bál jsem se jít domů. Co kdyby se mi na cestě tam něco stalo?"
"Nebojte se, Marku. Dneska to zřejmě nebude," pokračoval pan Warrington. "Jeden z lidí, kteří ho viděli, zemřel nejdříve za sedm měsíců."
Trochu se mi ulevilo. Ještě několik měsíců bych mohl žít.
"A žije z těch lidí ještě někdo?"
"Už ne. Protože nevěděli, jak se ubránit."
"Ubránit? To jde?"
"K tomu potřebuješ Náhrdelník života. Pověsíš si ho na krk nejpozději do pěti dnů po setkání s fantomem. Pak ho musíš nosit do nejbližšího úplňku."
Touto odpovědí mě pan Warrington potěšil.
"A nevíte, kde bych ten Náhrdelník mohl sehnat?"
"Má ho jedna stará léčitelka. Tady máte její vizitku," podal mi světle zelenou kartičku. "Tak jděte, má otevřeno do sedmi a je půl sedmé. A hlavně na sebe dávejte pozor, Marku."

Vyšel jsem tedy ven. Na ulici nebyla skoro ani noha. Šel jsem rychle, abych to k té léčitelce stihl. Najednou se někde u mě ozvalo koňské zarřání. Zezadu na hlavě jsem ucítil tupou bolest. Měl jsem pocit, jako by mi ten kůň svým kopytem prorazil lebku. Zhroutil jsem se na zem.
Z kočáru vystoupili lidé a společně s kočím ke mně přiběhli. Nikdo neříkal nic jiného než: "Musíme zavolat doktora!" A mezi nimi se něco objevilo. Byl to Černý fantom. Posel smrti. Už si pro mě přišel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl(a) jsem tu!!!

ANO!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama